Výzkum vědců z ČZU ve spolupráci s kolegy z Německa a USA potvrdil, že srnčí zvěř srovnává směr útěku přibližně se severojižní kompasovou osou.
Sběr dat probíhal pomocí terénního pozorování ve třech lokalitách ČR. Vědci sledovali, na jakou vzdálenost se museli přiblížit, aby si jich zvěř všimla, v jaké blízkosti už se rozhodla k útěku a jak daleko to měla k nejbližšímu úkrytu. Klíčové však byly údaje kompasových směrů k úkrytu, směrů útěku a postavení zvěře. Vyprovokováno bylo celkem 188 jedinců (měřeni byli vždy jedinci vyskytující se samostatně nebo ti, kteří ve skupině reagovali jako první). V průměru je zvěř zpozorovala ve vzdálenosti 146 m a prchnout se rozhodla při dosažení průměrné vzdálenosti 129 m. V případech, kdy se pozorovatel přiblížil ze severu nebo jihu, utekla zvěř opačným směrem. Pokud přišel z východního či západního směru, zvěř opět dávala přednost útěku na sever či na jih.
Potvrdilo se, že srnčí zvěř má schopnost magnetorecepce. Pomocí ní orientuje své postavení během pastvy. Tato orientace se shoduje s nejčastěji voleným směrem při útěku před nebezpečím. Takové chování výrazně napomáhá koordinaci ve skupině a zachování stejného směru útěku a soudržnosti. Útěk známým směrem ulehčuje prostorovou orientaci a tím i pozdější návrat na místo zájmu. To by mohlo mít význam například pro kojící srnu, která ukrývá srnčata ve vysoké trávě a obilí.
Kontakt: Ing. Petr Obleser