Josef Špak

Těším mě úspěchy mladých vědců
Přinášíme vám rozhovor s prof. Ing. Josefem Špakem, DrSc., dlouholetým ředitelem Ústavu molekulární biologie rostlin v Českých Budějovicích, který v roce 1982 absolvoval VŠZ s červeným diplomem.

Pane řediteli, v čem je specifické řídit výzkumnou instituci, tedy vést vědce?
V týmu pětadvaceti vědců máme deset zahraničních pracovníků ze sedmi zemí. Schůze ústavu probíhají v angličtině. Většina komunikace musí probíhat minimálně dvojjazyčně. Ale podstatné je ještě něco jiného: vědci potřebují velký osobní prostor a zároveň musejí intenzivně spolupracovat. Vedoucí musí mít hodně citu a diplomatického nadání! (smích) Ocenil jsem, když vedení Akademie věd přišlo s myšlenkou kurzů manažerských dovedností pro ředitele ústavů.

Baví vás vést lidí?
Baví mě ta kombinace – vedu instituci a vedle toho přednáším, vždy v zimním semestru si držím přednášky z virologie rostlin, a pak se věnuji vlastním projektům. Čím jsem starší, tím víc mě baví věnovat se mladým lidem, pomáhat jim stavět se ve vědeckém světě na vlastní nohy, navazovat vztahy se zahraničními vědci, překonávat administrativní úskalí projektů – a sám zůstávat v pozadí. Když pak mají úspěch, mám z toho větší radost než z vlastních projektů.

Spolupracujete s řadou agentur či poskytovatelů dotací jako hodnotitel. Dá se z žádosti poznat dobrý projekt?
Víte, ta práce má výhodu v tom, že při ní získáte spoustu informací. Učíte detailně porozumět tomu, co agentury očekávají, jak pro ně dobře napsat projekt. Na druhé straně o hodnocených projektech hodně přemýšlím, vidím, kolik úsilí je do návrhů vloženo, a nehodnotí se mi to snadno. Troufám si říct, že dobrý projekt se dá rozeznat. Obecně jsou důležité tři roviny: dobrý nápad, úroveň, na které ho chtějí řešit, kvalita týmu.

Liší se způsob hodnocení projektů mezi tuzemskými agenturami a zahraničními programy?
Je to velký rozdíl. Pravidla zahraničních programů se mi jeví jako promyšlenější a jednodušší a v důsledku poskytují řešiteli i hodnotiteli lepší administrativní podporu včetně elektronických aplikací.  Hodnotíte-li evropské projekty, obdržíte instrukce a formuláře. Všechno je srozumitelné a jednoznačné. Hodnotíte-li projekty pro tuzemské poskytovatele, musíte absolvovat školení, jinak se v požadavcích na podobu hodnocení těžko zorientujete. A nejhorší je, když se pak mění podmínky v průběhu výzvy. Podobně to vidí i naši evropští kolegové, pro které je obtížné česká specifika pochopit.

Jak vzpomínáte na studia na naší univerzitě?
Na studium vzpomíná rád asi každý. Studium mě ohromně bavilo. Od druhého ročníku jsem pracoval jako pomocná vědecká síla na Katedře ochrany rostlin u pana prof. Táborského, kde jsem vypracoval i diplomovou práci. Se svojí studentskou vědeckou prací jsem mohl vycestovat i do Bulharska a později  do Moskvy. Na výměnné praxi v Bulharsku jsme během víkendu dokázali vylézt na 3000 metrů vysoký Vichren, nejvyšší horu v pohoří Pirin. S nynějším panem rektorem Balíkem, tehdy byl asistent a vedoucí naší skupiny studentů, jsme hráli fotbal proti jiným zahraničním týmům. Hrál dobře a doufám, že hraje i dnes. První utkání jsme vyhráli, druhé skončilo remízou, protože jsme prokopli míč. (smích)
Samozřejmě vše nebylo krásné. Čtyři semestry byla každý pátek vojenská příprava v „kopřivákových“ uniformách na Suchdole. Místo prázdnin „závěrečné soustředění u vojsk“. A to nemluvím o výměně dvou odborných předmětů u stánic za „marxismus“. Přelom sedmdesátých a osmdesátých let minulého století bylo složité období.

Přesto – mohl byste říci, v čem vás univerzita obohatila?
VŠZ byla velmi moderní univerzita, která mi poskytla kvalitní vzdělání v řadě předmětů. Vynikající byla chemie – anorganická, organická i analytická, s výbornými praktiky. Vzpomínám na prof. Hubáčka, který uměl zaujmout i při přednáškách od sedmi hodin ráno.  Možná se tehdy VŠZ říkalo „hnojárna“, jenže my jsme měli i předmět Metody operační analýzy a programování. Když pak přišly osobní počítače, měli jsme na co navázat. Zkoušku z předmětu Teorie řízení jsem dělal u prof. Hrona, tehdy mladého docenta, jehož přednášky nás bavily a některé jeho výroky si pamatuji dodnes. Když jsem se pak ve čtyřiceti letech stal ředitelem Ústavu molekulární biologie rostlin AV ČR, obojí mi přišlo vhod.  Byl to dobrý základ a naštěstí v té době bylo i už dost kvalitní odborné literatury k dalšímu vzdělání. Vývoj univerzity pochopitelně sleduji i dnes a mám radost z jejího rozvoje.