Josef Stehlík

Farmaření je dnes prestižní značka
O rodinném hospodaření a jeho perspektivách hovoříme s absolventem ČZU a přesedou Asociace soukromého zemědělství Ing. Josefem Stehlíkem. 

Pocházíte z tradičního rodu sedláků a hospodářů?
Dalo by se to tak říci. Naše hospodářství má bohatou historii a podle dochovaných záznamů v gruntovních knihách je již od roku 1630 spjato s rodinou Stehlíkových. Tehdy se v záznamech objevuje Šimon Stehlík. Po přeslici se historie usedlosti datuje dokonce až do roku 1590.

A jednoho dne jste se i vy sám rozhodl pokračovat v této tradici. Bylo to snadné rozhodnutí?
Asi jsem to měl už v genech. Vystudoval jsem střední zemědělskou školu a pak Vysokou školu zemědělskou v Praze. Těsně před revolucí se mi podařilo dostat se za železnou oponu, a viděl jsem, jak hospodaří rodinné farmy v Rakousku a Německu. Silně mě to ovlivnilo. Nadchl jsem se pro rodinné farmaření.

Po roce 1990 jste mohl tento svůj sen zrealizovat…
Jakmile vstoupily v platnost restituční zákony, domluvili jsme se s družstvem na podílu a také na spolupráci s dalšími restituenty a začali jsme hospodařit. Bylo mi sedmadvacet, do mnohých věcí jsem se vrhnul snáz, než bych asi postupoval dnes.

Odvaha vám nechyběla, co vám naopak v začátcích scházelo?
Začínali jsme s tím, co jsme získali v restitucích. S družstvem jsme našli shodu na vypořádání a pak jsme využili takzvané Kubátovy dotace na pořízení několika nových strojů. Prakticky jsme začínali bez vstupního kapitálu a krůček po krůčku se nám dařilo hospodářství obnovovat a rozvíjet. Dlouho jsme žili takříkajíc z roku na rok. Devadesátá léta nebyla jednoduchá. Odbyt byl nepředvídatelný, zpracovatelské podniky krachovaly a mezitím jsme se sami museli učit podnikat. Ještě že administrativa tehdy nebyla tak náročná!

Jak se farmaření daří dnes?
České zemědělství se vstupem do Evropské unie dostalo velkou finanční injekci jak v podobě přímých plateb, tak v podobě investičních programů. Podívejte se, kolik věcí je dnes na venkově opravených či nově postavených. Pokud bude pokračovat současný trend, nemůžeme si stěžovat. Stačí se podívat na stabilní poptávku po hlavních komoditách…

A jak se daří konkrétně vaší farmě?
Obdobně. Nemůžeme si stěžovat na špatné ceny ani na špatný odbyt. Vedle obilnin a chovu mléčného skotu se věnujeme ještě doplňkové činnosti. Máme peletizační linku a na ni navazující provoz deseti kotelen na spalování biomasy. V tom vidím také potenciál.

Mluvíte v množném čísle. Kolik lidí vlastně na farmě pracuje a jak je velká?
Obhospodařujeme 290 hektarů zemědělské půdy. Více než polovinu tvoří orná půda. Máme okolo padesátky dojnic. Teď chceme rozšířit chov ještě rozšířit o dvacítku kusů masného plemene. Pochopitelně bychom to nezvládli pouze v rámci rodiny, máme tři stálé zaměstnance.

Přestože vidíte hospodaření optimisticky, opakovaně v rozhovorech voláte po podpoře malých farmářů. Řekl jste například: „Pro český venkov je důležitější vytvořit více menších projektů v ceně několika milionů než realizovat jeden megalomanský projekt za desítky milionů.“ Proč?
Určitá míra protekcionismu zaměřená na menší farmy je potřebná. Přitom musím říci, že mám na mysli farmy s 50 až 70 hektary obdělávané půdy. Má to význam z hlediska venkova, krajiny i z hlediska sociálního. Je evidentně přínosné, když konkrétní hospodář v daném místě obdělával své pozemky. A nic na tom nemění, že malí farmáři v Česku budou vždycky obdělávat větší plochy než zemědělci v Německu. Stát by měl podporovat líheň lidí, kteří mají zájem o zemědělské podnikání. Mimochodem, jsou lidé, kteří se v určitém věku rozhodnou opustit své dosavadní povolání a chtějí se pustit do sedlačení. Měli by mít šanci, mohou na toto podnikání přinést nové cenné pohledy.

Proč jsou podle vás tak důležité právě rodinné farmy?
Předně jsou vždy spjaté s konkrétním místem, s konkrétní vesnicí. Dotace, které taková farma dostane, budou spotřebovány v daném místě. Zde bude k dispozici nová technika, podobně jako obnovené budovy, vysázená alej… A je to výhodné pro stát i ze sociálního hlediska. Takový člověk se stará sám o sebe. Nečeká, až ho někdo zaměstná nebo až mu úřad práce pošle dávky.
Neznamená to jistě, že se nenajdou hospodáři, kterým to nepůjde. Tak už to chodí. Ale statistiky hovoří jasně: V roce 2004 fyzické osoby obhospodařovaly řádově 27 procent zemědělské půdy. V roce 2013 to již bylo 31 procent zemědělské půdy, a co je důležité, některé fyzické osoby v této době založily v rámci rodiny s.r.o., a fungují tedy ještě další početné farmy rodinného charakteru.

To je myslím po pětadvaceti letech od okamžiku, kdy hospodáři zase můžou soukromě hospodařit, slušný úspěch…
Je to úspěch, v jaký jsme ani nedoufali.

Jak jste myslel to, že sedláci pozitivně ovlivňují krajinu?
Když se řeší problémy spojené s erozí půdy, s ochranou spodních vod a vody jako takové v krajině nebo třeba s diverzifikací krajiny kvůli zvěři, větší porozumění tradičně projevují rodinné statky. V pořadu Nedej se vystoupil jeden profesor z Mendelovy univerzity v Brně, který přímo řekl, že když chce uvést v život nějaké protierozní opatření, obrátí se nejprve na sedláky, protože s nimi se domluví během několika minut. Je to dané tím, že v jedné osobě vystupuje ten, kdo rozhoduje a financuje, a také ten, kdo rozhodnutí uplatňuje prakticky. Děláte operativu i koncepci.
S tím souvisí ještě jedna věc: sedlák je správce, velmi dobře si uvědomuje, že statek převzal po předcích, a dělá všechno pro to, aby si dobře vychoval nástupce. Jsme vlastníci jen dobu určitou… (smích) Když se dostanete ke starým záznamům, vyčtete z nich, jaký měli naši předkové vztah k minulým generacím a s jakým přesahem se uměli dívat dopředu. To bylo též akcentováno během letošního Roku rodinných farem.

Vidí mladá generace podnikání v zemědělství podobně pozitivně jako vy?
Je pravda, že v zemích, kde je velký počet rodinných farem, dochází k určité koncentraci obhospodařované plochy a úbytku těchto statků. My jsme tak trochu na druhém pólu.

Přirozeně i u nás dochází ke generační výměně. Ta probíhá snáze tam, kde se daří a statek se rozvíjí. Vždycky se lépe pokračuje tam, kde je vidět perspektiva. Platí také, jak jsem řekl, že sedlačina začne být pro někoho zajímavá až od určitého věku. Řada lidí okolo padesátky už nechce žít ve stresu, jsou finančně zajištěni a chtějí se vrátit na chalupu a zkusit určitou zemědělskou činnost. Berou to jako přirozené pokračování dosavadní kariéry.

Vidím budoucnost rodinného hospodaření pozitivně. Farmaření je dnes prestižní značka.