Martin Sedláček

Úspěšné dítě studentského nerozumu
Před 20 lety absolvent ČZU Ing. Martin Sedláček založil nakladatelství Profi Press, dnes největší populárně odborné nakladatelství v zemědělské branži.

Čemu jste se chtěl věnovat, když jste končil studia na ČZU?
Já jsem věděl docela přesně, čemu se chci věnovat, když jsem nastupoval na vysokou školu. Psal se rok 1988 a život byl tehdy za socialismu tak nějak naplánovaný. Prostě bych nastoupil do našeho JZD. Ovšem byl jsem ve třetím ročníku, když se psal listopad 1989 a my jsme se jako studenti připojili k samotové revoluci. Tehdejší studentští mluvčí promlouvali ze slunečních hodin o svobodě a demokracii, přičemž většina studentů mé generace věděla poměrně jasně, že státní režim, ve kterém žijeme, nechceme. My jsme nejen stávkovali, ale i rozváželi do svých domovin videokazety o zákroku na Národní  třídě a spousty plakátů a letáků. Bylo to fascinující a obrodné období.
A tím se dostávám k tomu, že jsem vůbec nevěděl, čím chci být nebo čím mohu být, až budu vysokou školu končit. Zemědělství se jako celek transformovalo. Panovala v něm nejistota a v tehdejších zemědělských družstvech byla přezaměstnanost. Nastoupit do prvovýroby bylo téměř nemožné. Jak se blížil konec mého řádného studia, věděl jsem jen to, že chci a vlastně i musím pokračovat nějakou formou ve studiu. Promoval jsem v roce 1991, ale to jsem už věděl, že mě čeká roční praxe na farmách v USA, a to v rámci výměnného studentského programu Ohio State University. Po návratu jsem ještě musel na vojnu, ale vrátil jsem do Suchdola kvůli doktoradskému studiu na PEF. To, že založím časopis, mě v té době ještě ani nenapadlo.

Co vás přivedlo k nápadu pustit se do vydavatelské činnosti?
Časopis se jmenoval a dodnes jmenuje Farmář. Někdy s nadsázkou říkám, že to bylo ze studentského nerozumu. Skutečně jsem byl v té době ještě doktorandem, ale ta myšlenka byla racionální. V rámci restitučního a transformačního procesu do zemědělství přicházeli úplně noví lidé, kteří chtěli začít hospodařit na rodinných farmách. Pro ně byl tento časopis původně založen, obsah odpovídal jejich potřebám. Hodně právního poradenství a po odborné stránce spíše základní a hlavně praktické rady a poznatky. Bez sebemenších vnějších podpor či dotací jsem vydal v srpnu 1994 nulté číslo, v lednu 1995 pak první regulérní číslo. No a z čeho jsem to zaplatil... Na farmách v USA jsme pracovali sice za minimální mzdu, ale dokázal jsem si nějaké peníze našetřit. Tenkrát by za to byla Škoda Favorit, já za to vydal nulté a první číslo časopisu Farmář. Rodiče ze mě tehdy téměř omdleli... 

Viděl jste v tom podnikatelskou příležitost, nebo poslání, jak napomoci rozvoji venkova?
Kdybych vám na jedno nebo druhé řekl, že ano, to bych machroval. Tenkrát to byl prostě nápad a neskutečné nadšení pro něj. Mně se pak brzy podařilo zformovat malý kolektiv, který postupně rostl a kterému jsem své nadšení předával a snažím se tak činit dodnes, byť ten kolektiv je osmdesátičlenný.
Ale přestože vím dnes víc, tak vaše otázka je trochu zavádějící. Poslání a pomoc venkovu nebo začínajícím zemědělcům, to tam bylo. Mám radost z každého vydařeného čísla časopisu nebo z vydané knihy, ale takovou radost, jakou jsme měli v roce 1995, když nám někdo zavolal nebo řekl, že se mu časopis líbí a chce si jej objednat, to byla prostě euforie. Jenže euforie sama o sobě nevydrží dlouho, pokud se neukáže, že je to dobrá podnikatelská příležitost. Každý, kdo najde podnikatelskou příležitost, která je ekonomicky životaschopná, napomáhá rozvoji a lidem a je jedno, jestli lidem či odborníkům uděláte radost tím, že jim vyrobíte časopis, který mají rádi, nebo jim výrobce techniky progresivním strojem zvýší produktivitu práce.

Jak dlouho trvalo, než jste si mohl jako podnikatel a vlastník říct, fajn, společnost je stabilizovaná, teď už nás jen tak něco nepoloží?
Já jsem spíš opatrný člověk. A za těch dvacet let kolem zemědělství znám pár příkladů, že jakmile si někdo začal myslet, že už je vše tak rozjeté, že ho nic nemůže položit, ukázalo se, že může. Větší chyby nebo neuvážené investice dokázaly v našem oboru položit i pár hodně velkých firem. My jsme museli oproti velkým obchodním společnostem vždycky hodně počítat a dělat jen taková rozhodnutí, která, i kdyby byla chybná, tak by nemohla položit vše, co jsme dosud vybudovali. 

Dvacet let je kus historie, strom aktivit vašeho nakladatelství se neuvěřitelně rozrostl. Čemu vděčíte za to, že jste uspěl?
Snažil jsem se všechny vydavatelské příležitosti v oboru využít. Někdy jsme měli skvělý nápad, někdy dělala konkurence chyby. A hlavně mám docela štěstí na lidi, na kolegy ve vydavatelství. Teď si nechci fandit, ale snad je umím přesvědčit, získat pro věc. Jsem přesvědčený, že jsme dobrý kolektiv. V posledních pěti až sedmi letech je fluktuace téměř nulová.

Jste ještě i dnes v kontaktu se svojí alma mater? A pokud ne, jak na ni vzpomínáte? Co vám dala do života?
Jsem s univerzitou a hlavně s pedagogy ve velmi častém kontaktu. Jestli se nepletu, tak právě v tuto chvíli pro nás píše možná šest lidí z ČZU knižní publikace, které by měly vyjít v příštím roce, a ještě více jich píše odborné články do časopisů. Jsme jim za to velmi vděční. Vím, že odborníci na univerzitách jsou „tlačeni“ hlavně k publikování v imputovaných časopisech, ale tyto publikace se do praxe nedostanou, a proto mi dovolte touto cestou poděkovat těm, kteří stihnou publikovat tam i u nás.
A jak na svoji alma mater vzpomínám? Samozřejmě dobře a dnes už synovi říkám, že vysokoškolské studium je nejlepší kus života už proto, že jsme byli krásně mladí. Ale hlavně, kdybych nestudoval zemědělství na ČZU, nemyslím si, že by se podařilo založit a udržet první založený časopis Farmář a během času ve vydavatelství seskupit dvacet odborných periodik, z nichž zemědělské tvoří polovinu!