Lenka Skoupá

Když se ohlédnete za studiem na ČZU, na co nejraději vzpomínáte?

Na spolužáky, na nejrůznější vtipné nebo méně vtipné historky, které jsme společně zažili. Ty se někdy pojily i s výraznými vyučujícími nebo se zážitky na praxích, které pro mě byly velkou pomocí v dalším profesním životě. Je mi líto, pokud jste čekal, že budu hovořit o výuce. (smích)

Konkrétně se mi vybavuje vzpomínka na pokusy v chemické laboratoři, které skončily ohořelým pláštěm pana docenta. Veselejší historka se váže k pokusům ve fyziologické laboratoři, kde jsme měli odebírat zvířatům krev a zjišťovat krevní obraz. Králík, jehož krev jsme měli zkoumat, ale ještě před tím zmizel na koleji. Byl profesionálně zabit, stáhnut a s velkou radostí sněden.

Zdá se, že praktické zkušenosti ve vás zanechaly hlubší stopu než učení.

Určitě. Teorie je fajn, ale praxi využijete vždycky – ať jako následováníhodný vzor, nebo jako odstrašující příklad.

Za nás se profesoři rozdělovali na dva typy: Byli to buď uspávači hadů, nebo tací, kteří dokázali zaujmout svými zkušenostmi, rozhledem. Jejich předměty se pochopitelně učily mnohem snáz. Myslím, že úplně nejlepší přednášky měl profesor Rob. Byly zajímavé, pestré, studenti na ně chodili rádi. I ve vyšších ročnících měl posluchárnu plnou. Snad to bylo i tématem jeho přednášek – věnoval se reprodukci zvířat.

Jak za vašich studií vypadaly školní praxe?

Přišli jsme do zemědělského podniku, většinou v návaznosti na dovolenou jejich kmenových zaměstnanců. Studenti nastoupili na jejich místa bez ohledu, zda tu práci znali a uměli, nebo ne. Dojili jsme, krmili, jezdili s traktorem. Pomáhali jsme při žních, stavěli stohy slámy při žních. Sbírali jsme jablka. Ve vyšších ročnících jsme museli zastat práci zootechnika. Dostali jsme telefonní čísla na inseminátora, veterináře, kafilerku, mlékaře a museli jsme si poradit.

Týden nás ještě z povzdálí sledoval, poradil, na které okno máme zabouchat, když někdo nepřijde ráno do práce, ale pak jsme si čtrnáct dní museli vystačit sami.

S jakými ideály jste opouštěla školu? Co jste chtěla dělat?

Chtěla jsem jít od zemědělství, ale nakonec jsem zůstala na katedře na postgraduálním studiu. Poté jsem se věnovala vlastním dětem. Mezitím se změnila politická a hospodářská situace a rozhodla jsem se věnovat dál výchově a vzdělávání mladších i starších lidí. Pracuji ve Středisku ekologické výchovy v Praze v Toulcově dvoře.

Máme tam mimo jiné farmu s původními českými plemeny hospodářských zvířat, včetně pole a sadu. V tomto prostředí učíme děti, že nic není zadarmo, že i zvířata mají svoje potřeby, že kvalita života zvířat, a koneckonců životního prostředí – může být různá a nemůže nám být lhostejná.

A rozumí tomu děti? Kolik jich k vám vůbec přijde?

Velmi dobře, mnohdy lépe než dospělí! Dětí ročně přichází okolo deseti tisíc, jsou z mateřských, základních i středních škol. Všichni by si chtěli pohladit naši krávu, ale nejde to, úplně by ji vyhladili… Také k nám ročně přijde 180 studentů z ČZU na praxe či na výuku.