Jan Bartošek

Až se jednou podívám zpátky, chci si říct: Povedlo se to
„Vztah k politice a k drogově závislým je v mnohém podobný,“ říká s nadsázkou místopředseda Poslanecké sněmovny PČR, terapeut a absolvent ČZU Ing. Jan Bartošek. 

Přes deset let jste pracoval s drogově závislými. Co vás k této práci přivedlo?
Lákala mě práce s lidmi. Do komunity jsem nastoupil jako laický terapeut. Začínal jsem jako koterapeut spolu se zkušenějšími kolegy a tím jsem se učil porozumět filozofii léčby v komunitě a přitom si dodělával potřebné vzdělání.

Terapeutická komunita Podcestný Mlýn je léčebné zařízení pro lidi závislé na nealkoholových typech drog, především heroinu a pervitinu. Lečí se zde lidé, kteří dosáhli osmnácti let a kteří nebyli schopni zvládat nároky běžného života a potřebovali odbornou pomoc. Klienti v rámci terapie zpracovávají svůj osobní příběh, traumata, která si s sebou nesou, aby byli schopni přeskládat svoji osobnost a znovu zvládat každodenní životní situace.

Jak byly vaše léčebné postupy úspěšné?
Úspěšnost je těžko definovatelná. Pokud klient bral heroin a páchal majetkovou trestnou činnost, pak přišel do komunity a dnes si jednou dvakrát týdně zakouří marihuanu, ale má práci a stará se o rodinu, je to úspěch? My jsme byli součástí dlouhodobé studie, z níž vyplynulo, že z klientů, kteří nastoupili do léčby, ji řádně dokončily dvě třetiny. Z nich 75 procent trvale abstinovalo a zapojilo se do normálního života.
Tyto výsledky byly srovnatelné s jinými léčebnými komunitami. Osobně považuji komunity za velmi efektivní. I když pochopitelně se ve výsledcích odráží i to, na jakou klientelu se daná komunita zaměřuje. Situace v komunitě lidí deset patnáct let závislých na tvrdých drogách s opakovanou zkušeností z kriminálu i z neúspěšných léčebných pokusů je velmi náročná.

Co jste si z této práce odnesl pro sebe?
Hodně mi daly kurzy dramaterapie. Prošel jsem řadou výcviků, při nichž jsem se dozvěděl hodně o sobě. A hlavně jsem se naučil dvěma věcem. Předně respektu k jinakosti, jak se říká, každý jsme střelený, ale jinak trefený. A také úctě k řádu. Drogově závislí klienti žijí bezhraniční život. V terapeutické komunitě jsem zažil, jak život, má-li mít smysl, potřebuje vnitřní řád. Řád pomáhá udržet hranice a ty znamenají bezpečí. Je důležité vědět, že sám v sobě jsem v bezpečí a mohu je předávat lidem kolem sebe. V tom vidím velký přínos i pro sebe samotného.

Změnila tedy psychoterapie vaše životní priority?
Ano a hodně.

A můžete být konkrétnější?
Přivedla mě k zakomponování velké míry pokory do života. Za velký dar považuji vědomí, že náš život je krátký a je důležité, když se jednou podívám zpátky, abych si mohl říci: Povedlo se to. Nestačí si život užít, stojí za to, aby po nás zůstalo dobré dílo. Rozhovory s klienty mne přivedly k poznání, že to nejcennější jsou dobré mezilidské vztahy. Mnohé z toho, co máme, pomine, ale mít kolem sebe lidi, jimž můžeme věřit a mezi kterými je nám dobře, je k nezaplacení.

Zprvu jste mluvil o pokoře a teď myslím mluvíte spíš o odpovědnosti…
Ano, odpovědnost je jakýsi navazující druhý krok…

V čem vám pomohlo porozumění sociální dynamice ve skupině?
Naučilo mě to, že prevence je vždy lepší než následné hašení požáru a že sociálně patologické jevy jsou důsledkem nedostatku lásky a pochopení. Jestliže společnost nedocení význam rodiny, toho, že každý člověk potřebuje domov, bude v odpovídající míře čelit sociálně patologickým jevům.

Mluvíte hodně o vztazích, o lásce, taková slova bych od politika vlastně nečekal. Co mají politika a práce s drogově závislými společné?
Myslím, že postavení politiků ve společnosti je podobně mizerné jako postavení drogově závislých. (smích) Zatímco klienti se svých závislostí a povahových zvláštností chtějí ovšem zbavit, mnozí politici si jich naopak užívají… Každý politik se musí rozhodnout, jaký styl politiky bude realizovat. Pro mě je politika stejně jako život v komunitě o pravidlech a o respektu a také o bazální důvěře, že nám v posledku jde o společnou věc. Je otázkou, do jaké míry tento můj náhled souvisí s tím, že ve vrcholné politice jsem jen krátce. Ale opravdu jsem přesvědčen, že způsob, jakým se vede vrcholná politika, se promítá do toho, jak se lidé chovají a jak se žije v této zemi.

Jste politik, dlouholetý sociální pracovník, a přitom jste vystudoval Zemědělskou fakultu Jihočeské univerzity a Institut vzdělávání a poradenství ČZU. Co jste chtěl původně dělat?
Můj život provázejí dvě hlavní témata. Jednak silný vztah k přírodě, mimo jiné jsem rybář, a jednak vztah k výchově dětí a mládeže. Už na základní škole jsem měl včely a jezdil jsem jako asistent a posléze vedoucí na dětské tábory. Když jsem se rozhodoval, co budu studovat, převážila láska k přírodě. Pak ale došlo k zásadnímu zlomu. Když jsem nastoupil na civilní službu po absolvování Jihočeské univerzity, prožil jsem rok a půl na interním oddělení v nemocnici v Dačicích. Tam jsem se setkával s kritickými okamžiky v lidských osudech včetně odchodů lidí z tohoto světa. Sice jsem potom nastoupil do zemědělství, ale čím dál víc jsem si uvědomoval, že doma jsem mezi lidmi, v sociální či pedagogické oblasti. Proto jsem si také vybral studium na ČZU.
Měli jsme velmi dobré učitele, rád na ty roky vzpomínám. Už jsem měl za sebou nějakou praxi, člověk ke studiu přistupoval se zdravou mírou kritičnosti. Pozitivní bylo, že pedagogové měli nadhled a pochopení pro diskusi s námi. Právě přístup k nám studentům, založený na tom, že je třeba zaujmout, nadchnout a do určité míry pobavit, jsem si odnesl jako důležitou zkušenost do svého dalšího profesního života.